aktuálně: 1759 uzavírek, 36 nehod
Zákruta.cz  >  Magazín  >  

Atacama poloviční i polovičatá

15. ledna 2009

Je jedna hodina po půlnoci a stále mnou zmítá hořkost z toho, jak pořadatelé pojali průjezd slibovaným vrcholem soutěže, náročnou a superlativy ověnčenou pouští Atacama. Ne že by taková nebyla, kolosální scenérie v ní berou dech, jen jaksi ubírají na slíbené kilometráži, jak to jen jde.

Měly tu proběhnout tři speciálky. První byla v atacamské části zkrácena o nejtěžší sekci, druhá více než o třetinu, třetí se vůbec nepojede. Je to k vzteku, když nejzajímavější a nejtěžší část soutěže, na níž pořadatel založili veškerou promotion a vizuální komunikaci rallye, skončí jako odstrčené dítě, ke kterému se nikdo nehlásí a pořadatelé navíc jasně dávají najevo, že časový harmonogram a schopnost všemi prostředky logisticky obejmout celé startovní pole jim proplouvá mezi prsty.

Nebudu se rozšiřovat o jistých organizačních nedostatcích, jež soutěžení na letošním Dakaru posouvají do poněkud jiné roviny. To jsou věci, které si závodníci vyříkají mezi sebou a nesloužily by image nejslavnější soutěže ke cti. Raději se zmíním o tom, co mi v Atacamě udělalo radost, tedy alespoň v tom kousku z toho, co nám z Atacamy zbylo.

Vůbec poprvé jsem se na Dakaru dostal do dun. Press car má omezené možnosti pohybu dané jeho technickými úpravami i úlohami, které v rámci svého týmu plní, o naší navaře, toho času ještě stižené závadou předního pohonu, to tak alespoň platí. Podařilo se mi však najít obrovskou dunovou horu, ke které se však dalo přijet po asfaltu. Z protější hory se k ní dlouze sjíždělo trialovým způsobem, dole závodníci nabrali waypoint a jali se zdolávat snad dvě stě metrů vysokou horu měkkého písku. Poslední zápas etapy mohl začít, protější svah od silnice navíc vytvořil hlediště pro gigantický dunový amfiteátr, v němž jen ti schopní mohl uspět.

Předně, vůbec poprvé na této rallye ve styku s místní policií zafungovala oficiální karta akreditovaného novináře. Všechny ostatní policie z vrcholu duny nemilosrdně zahnala dolů. Konec konců, podepsal jsem revers o tom, že přihlížím a fotím na vlastní nebezpečí. A nebezpečné to bylo. Vrchol duny je vůbec to nejhroznější místo, jaké si fotograf může vybrat. Závodníci po zápasu s horou zmizí těsně pod vrcholem v převisu, kam není z vrcholu vidět, a nakonec na plný výkon vytraverzují úplně jinde, než fotograf na vrcholu očekává. Ale být uprostřed toho boje s pískem stojí za to. De Villiers mě v plné rychlosti míjí snad o dva metry, můj oblíbenec Erradonea se svojí brumlavou buggy asi o metr.

Místo je situováno asi 20 kilometrů před cílem nejtěžší etapy soutěže a hlavně motocyklisté z chvostu startovního pole toho mají plné zuby. Snad dva metry za mnou padá vyčerpáním francouzský motocyklista a bolestivě si naráží bok, velká KTM padá na něj. Pomáhám mu zpět na nohy a na počítání do tří zvedáme i motocykl. Francouz má mžitky, trochu se motá a chvíli trvá, než ho nasměruji na správný směr, jak horu na druhé straně sjet. Kolega zase spolu s dalším fotografem pomáhají zcela vyčerpanému quadistovi. Specificky si vedou řidiči buggin s pohonem zadní nápravy, jejichž řízení vyžaduje specifické návyky a v hlubokém písku se nesmějí zastavit. Robby Gordon exceluje stejně jako bývalí skvělí motorkáři Cox a Magnaldi, kteří se sešli v jednom týmu a pilotují otevřené buggy bez čelního skla. Peloton autařů vede s velkým náskokem Carlos Sainz, jemuž písek snad konečně přirostl k srdci.

Moc mě zajímalo, jak se s horou písku vyrovnají kamiony. Sklon duny jim totiž ke zdolání nedává mnoho šancí. Ale chyba lávky: Čagin přijíždí pod horu jako ruská raketa Vostok a neméně agilně ji také vyjíždí. Jeho představení je ukázkou perfektně zvládnuté taktiky jízdy v písku i využití plného výkonu tisícikoňového motoru. Čagin tančí mezi dunami jako baletka a za chvilku je nahoře. Za sedm minut ho následuje dvojice de Rooy a Kabirov. Zejména Holanďan jed dost agresivně a je na něm vidět jistá přemotivovanost, Kabirova zase zdrželo pár osobních aut. Zajímalo mě představení obou tatrovek. Souboj jedna jedna. Azevedo s měkčím nastavením podvozku jede opticky vyrovnaněji, Aleš Loprais zase razantně. Vrchol však zdolávají oba jen tak tak a oba znovu vyjíždějí úplně jinde, než jsem si je přál, v plné rychlosti přímo na mě. Namísto kýženého kýčovitého snímku pro týmový plakát musím vzít nohy na ramena a v obou případech unikám potupné srážce jen těsně.

Když jdu pěšky dolů, míjím francouzský nissan, který se v nejprudším svahu zastavil těsně pod vrcholem a hrozí, že se nekontrolovaně zřítí dolů přímo na mě. Vytvářím světový rekord ve sprintu z duny, písek naštěstí moc nepovoluje, ale tady šlo opravdu o život.

Písečná romantika tedy skončila a já si uvědomil, jak svízelné podmínky mají na trase závodníci, kteří se v dunách dostanou do potíží. Vybavuje se mi konec Jutty Kleinschmidtové na Dakaru 1993, ještě v sedle motocyklu. Ve sjezdu z duny spadla a než s zvedla, přiburácel kamion a motorku jí přejel, Juttu těsně minul. Jenže… zůstaňte bokem, když jste poprvé a možná naposledy v Atacamě, navíc s vědomím, že repete vám už pořadatelé neumožní... Láhev s pískem na památku už je plná a uložená na dobrém místě.

Jiří Vintr

Další články

Možné problémy při sjednávání povinného ručení

Povinné ručení je základem drtivé většiny vozidel. Zřízení tohoto pojištění je úzce svázáno s nákupem nového vozu, občas se ale vyplatí změnit povinné ručení i pro stávající vůz. Jaké nástrahy Vás mohou při sjednávání nového povinného ručení potkat?

zobrazit článek >

Jak se nenechat podvést při koupi ojetého vozu?

Může se zdát, že koupě ojetého automobilu je snadná a jednoduchá. Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o velký obnos peněz, tak byste správný výběr neměli podcenit. Vyhnete se tak “pokladničce” a jiným problémům v budoucnosti.

zobrazit článek >

13 situací, ve kterých vás povinné ručení neochrání

Povinné ručení chrání řidiče, který způsobil nehodu, před vysokými náhradami škod za zničený majetek nebo podlomené zdraví ostatních účastníků. V některých případech však pojišťovna mnohdy milionové plnění nevyplatí – proč?

zobrazit článek >