Atacama polovièní i polovièatá

Je jedna hodina po pùlnoci a stále mnou zmítá hoøkost z toho, jak poøadatelé pojali prùjezd slibovaným vrcholem soutì¾e, nároènou a superlativy ovìnèenou pou¹tí Atacama. Ne ¾e by taková nebyla, kolosální scenérie v ní berou dech, jen jaksi ubírají na slíbené kilometrá¾i, jak to jen jde.

Mìly tu probìhnout tøi speciálky. První byla v atacamské èásti zkrácena o nejtì¾¹í sekci, druhá více ne¾ o tøetinu, tøetí se vùbec nepojede. Je to k vzteku, kdy¾ nejzajímavìj¹í a nejtì¾¹í èást soutì¾e, na ní¾ poøadatel zalo¾ili ve¹kerou promotion a vizuální komunikaci rallye, skonèí jako odstrèené dítì, ke kterému se nikdo nehlásí a poøadatelé navíc jasnì dávají najevo, ¾e èasový harmonogram a schopnost v¹emi prostøedky logisticky obejmout celé startovní pole jim proplouvá mezi prsty.

Nebudu se roz¹iøovat o jistých organizaèních nedostatcích, je¾ soutì¾ení na leto¹ním Dakaru posouvají do ponìkud jiné roviny. To jsou vìci, které si závodníci vyøíkají mezi sebou a neslou¾ily by image nejslavnìj¹í soutì¾e ke cti. Radìji se zmíním o tom, co mi v Atacamì udìlalo radost, tedy alespoò v tom kousku z toho, co nám z Atacamy zbylo.

Vùbec poprvé jsem se na Dakaru dostal do dun. Press car má omezené mo¾nosti pohybu dané jeho technickými úpravami i úlohami, které v rámci svého týmu plní, o na¹í navaøe, toho èasu je¹tì sti¾ené závadou pøedního pohonu, to tak alespoò platí. Podaøilo se mi v¹ak najít obrovskou dunovou horu, ke které se v¹ak dalo pøijet po asfaltu. Z protìj¹í hory se k ní dlouze sjí¾dìlo trialovým zpùsobem, dole závodníci nabrali waypoint a jali se zdolávat snad dvì stì metrù vysokou horu mìkkého písku. Poslední zápas etapy mohl zaèít, protìj¹í svah od silnice navíc vytvoøil hledi¹tì pro gigantický dunový amfiteátr, v nìm¾ jen ti schopní mohl uspìt.

Pøednì, vùbec poprvé na této rallye ve styku s místní policií zafungovala oficiální karta akreditovaného novináøe. V¹echny ostatní policie z vrcholu duny nemilosrdnì zahnala dolù. Konec koncù, podepsal jsem revers o tom, ¾e pøihlí¾ím a fotím na vlastní nebezpeèí. A nebezpeèné to bylo. Vrchol duny je vùbec to nejhroznìj¹í místo, jaké si fotograf mù¾e vybrat. Závodníci po zápasu s horou zmizí tìsnì pod vrcholem v pøevisu, kam není z vrcholu vidìt, a nakonec na plný výkon vytraverzují úplnì jinde, ne¾ fotograf na vrcholu oèekává. Ale být uprostøed toho boje s pískem stojí za to. De Villiers mì v plné rychlosti míjí snad o dva metry, mùj oblíbenec Erradonea se svojí brumlavou buggy asi o metr.

Místo je situováno asi 20 kilometrù pøed cílem nejtì¾¹í etapy soutì¾e a hlavnì motocyklisté z chvostu startovního pole toho mají plné zuby. Snad dva metry za mnou padá vyèerpáním francouzský motocyklista a bolestivì si nará¾í bok, velká KTM padá na nìj. Pomáhám mu zpìt na nohy a na poèítání do tøí zvedáme i motocykl. Francouz má m¾itky, trochu se motá a chvíli trvá, ne¾ ho nasmìruji na správný smìr, jak horu na druhé stranì sjet. Kolega zase spolu s dal¹ím fotografem pomáhají zcela vyèerpanému quadistovi. Specificky si vedou øidièi buggin s pohonem zadní nápravy, jejich¾ øízení vy¾aduje specifické návyky a v hlubokém písku se nesmìjí zastavit. Robby Gordon exceluje stejnì jako bývalí skvìlí motorkáøi Cox a Magnaldi, kteøí se se¹li v jednom týmu a pilotují otevøené buggy bez èelního skla. Peloton autaøù vede s velkým náskokem Carlos Sainz, jemu¾ písek snad koneènì pøirostl k srdci.

Moc mì zajímalo, jak se s horou písku vyrovnají kamiony. Sklon duny jim toti¾ ke zdolání nedává mnoho ¹ancí. Ale chyba lávky: Èagin pøijí¾dí pod horu jako ruská raketa Vostok a neménì agilnì ji také vyjí¾dí. Jeho pøedstavení je ukázkou perfektnì zvládnuté taktiky jízdy v písku i vyu¾ití plného výkonu tisícikoòového motoru. Èagin tanèí mezi dunami jako baletka a za chvilku je nahoøe. Za sedm minut ho následuje dvojice de Rooy a Kabirov. Zejména Holanïan jed dost agresivnì a je na nìm vidìt jistá pøemotivovanost, Kabirova zase zdr¾elo pár osobních aut. Zajímalo mì pøedstavení obou tatrovek. Souboj jedna jedna. Azevedo s mìkèím nastavením podvozku jede opticky vyrovnanìji, Ale¹ Loprais zase razantnì. Vrchol v¹ak zdolávají oba jen tak tak a oba znovu vyjí¾dìjí úplnì jinde, ne¾ jsem si je pøál, v plné rychlosti pøímo na mì. Namísto ký¾eného kýèovitého snímku pro týmový plakát musím vzít nohy na ramena a v obou pøípadech unikám potupné srá¾ce jen tìsnì.

Kdy¾ jdu pì¹ky dolù, míjím francouzský nissan, který se v nejprud¹ím svahu zastavil tìsnì pod vrcholem a hrozí, ¾e se nekontrolovanì zøítí dolù pøímo na mì. Vytváøím svìtový rekord ve sprintu z duny, písek na¹tìstí moc nepovoluje, ale tady ¹lo opravdu o ¾ivot.

Píseèná romantika tedy skonèila a já si uvìdomil, jak svízelné podmínky mají na trase závodníci, kteøí se v dunách dostanou do potí¾í. Vybavuje se mi konec Jutty Kleinschmidtové na Dakaru 1993, je¹tì v sedle motocyklu. Ve sjezdu z duny spadla a ne¾ s zvedla, pøiburácel kamion a motorku jí pøejel, Juttu tìsnì minul. Jen¾e… zùstaòte bokem, kdy¾ jste poprvé a mo¾ná naposledy v Atacamì, navíc s vìdomím, ¾e repete vám u¾ poøadatelé neumo¾ní... Láhev s pískem na památku u¾ je plná a ulo¾ená na dobrém místì.